charakter článku: Pohlednice Werima je zapadlé místo v horách. Dřevěná budova školy, opuštěná misijní stanice, několik okrouhlých chýší. Wamena je vzdálena dva dny chůze členitým terénem. Pro statistiku, kolik vesničanů někdy nejbližší město navštívilo, vystačíte s prsty jedné ruky. Usáma bin Ládin? Ne, tohle jméno ve vesnici nikdo neslyšel.
Tady nečekejte politická, intelektuálně podložená prohlášení. Mnohem hmatatelnějším ohrožením pro místní obyvatele než tisíce kilometrů vzdálená Jakarta je řeka, která jim proudí za zády a jež se za dešťů dokáže proměnit v hrozivý veletok. Myšlenky na samostatnou Papuu tady pramení z pocitu vyjádřeného otázkou: Proč jsme tak chudí, když je naše země tak bohatá? Z ranní mlhy vystupují bosé děti s nafouklými bříšky, s rukama zkříženýma na ramenou se snaží zahnat vlezlý chlad. "Desítky let jsme společně s Indonésií, a co nám to přineslo? Podívejte se na nás," říká manželka místního starosty. O jejich dům se opírá červenobílá indonéská vlajka, blíží se 17. srpen, den nezávislosti. "Ta je tam jenom dočasně, to mi věřte," dodává žena přesvědčivě. Navzdory její víře však čas pracuje pro Jakartu. Přistěhovalců, kteří na Papuu přicházejí z jiných koutů Indonésie v rámci transmigračního programu, přibývá. V dvouapůlmilionové populaci již tvoří více než polovinu. I kdyby jednou Jakarta připustila opakování "aktu svobodné volby", před hlasovacími urnami bude stát více mužů s rovnými javánskými vlasy než těch, kteří se pyšní papuánskou kudrnatou hřívou.
Indonésie © 2009 - 2024 Marten & Louis s.r.o.