charakter článku: Články, reportáže, rozhovory V továrně v průmyslové zóně v severní části Jakarty je běžný pracovní den. Několik žen stáčí šamponový roztok, další rozdělují hotové výrobky do krabic. Vše ručně. „Náklady na pracovní sílu se u nás pohybují okolo tří dolarů na den, a tak se nám nevyplatí zavést strojovou výrobu,“ říká majitel Goentoro, který dvě stovky převážně žen sleduje na monitoru ze své kanceláře. Jeho firma kopíruje hojně rozšířený model. Čtyřicetiletý Goentoro je etnický Číňan, jeho zaměstnanci Javánci.
Podle odhadů tvoří Číňané tři procenta, tedy šest až sedm milionů obyvatel nejpočetnější muslimské země světa. Většina z nich vyznává křesťanství nebo buddhismus. Jejich původní domovina leží v jižní Číně. V dobách holandské nadvlády nad indonéským souostrovím byli prostředníky mezi koloniální správou a domorodci. Bez zdatných obchodníků a schopných organizátorů bylo téměř nemožné představit si chod tehdejších měst.Do roku 1919 mohli Číňané žít pouze ve vyhrazených čtvrtích a opouštět je jenom se svolením úřadů. Licence k výběru daní, jimiž byli vybaveni, sice zajišťovaly finance do koloniální pokladny, zároveň byly několikrát příčinou nepokojů, které přerostly i do pogromů. V roce 1740 Holanďané zabili několik desítek tisíc Číňanů ve čtvrti Glodok v Batavii, předchůdkyni dnešní Jakarty.
Obdobný počet Číňanů zahynul při násilnostech spojených s pádem prezidenta Sukarna, indonéského otce zakladatele, v roce 1965. Záminkou bylo jejich údajné spojení s komunistickou Čínou a s pokusem o komunistický puč. Také pád Sukarnova nástupce, generála Suharta, o třiatřicet let později provázelo vraždění, kterému padlo za oběť více než tisíc etnických Číňanů.„Suhartova vláda postavila mezi nás a původní obyvatele vysokou zeď, kterou využívala ve svých politických hrách. Podařilo se jí vzbudit dojem, že Číňané vše kontrolují, a proto ostatní nemají šanci. Když pak nastala krize, bylo snadné všechno svést na nás,“ říká Elen Badra Halimová. Násilnosti z roku 1998 prožila, obklopena muslimskými sousedy, ve strachu, zda také na jejím domě se neobjeví červená tečka znamenající „tady žijí Číňané a jejich dceru můžete znásilnit“.Čtyřiatřicetiletá majitelka galerie se ve skutečnosti jmenuje Li Kim-lien. Během studií si však zvykla používat indonésky znějící jméno. Suharto sice Číňanům nedovolil vlastní písmo, slavit svátky a uzavřel jim přístup do státní správy, zároveň však využíval jejich smyslu pro obchod a z jejich koncesí vybíral desátky pro vlastní rodinu.
V pozici Židů jihovýchodní Asie zvolila čínská minorita za strategii přežití síť kontaktů s armádou a vládními úředníky. Přestože Číňané kontrolovali osmdesát procent soukromého sektoru a magnáti ze Suhartova okolí dosáhli na mimořádné bohatství, většina, tvořená drobnými a středními podnikateli, zažívala těžké chvíle.„Číňané se museli vyrovnat s mnoha překážkami, naučit se začínat znovu, nikdy se nevzdávat a především tvrdě pracovat. To je klíč k jejich úspěchu a to by se od nich ostatní mohli učit,“ říká Elen Badra Halimová, která postsuhartovské období označuje za čas postupného zlepšování. V roce 1999 bylo povoleno vyučování čínštiny, o rok později padla další kulturní omezení. Číňané už zase mohou slavit svůj Nový rok a své obchody označovat vlastním písmem.Rychle se šíří zájem o studium čínštiny, především vzhledem k novým ekonomickým příležitostem. Po letech represí etnickým Číňanům svitla naděje, že i pro ně se najde místo v zemi, jejímž národním mottem je „jednota v různosti“.
Indonésie © 2009 - 2024 Marten & Louis s.r.o.
