Indonésie: Sběrači síry z Kawah Ijenu

Cestu ke kráteru Ijen zná Andy nazpaměť. K tomu, aby odpověděl, kolikrát ji vlastně už absolvoval, musí sáhnout po tužce a papíru. "Každý měsíc tady strávím patnáct dní, během jedno dne dojdu ke kráteru jednou, někdy i dvakrát, to je měsíčně přibližně dvacetkrát, za rok dvěstěčtyřicetkrát, dělám tady už patnáct let, takže víc než třiapůltisíckrát." Za číslem, které se na kousku papíru ocitne na konci celého výpočtu, se skrývá jedna z nejtvrdších prací. Andy patří mezi tři stovky mužů, kteří na východní Jávě dobývají z vulkanického Ijenu síru.

Do své 2400metrové výšky Ijen stoupá od mořské hladiny, která odděluje Jávu od Bali. Kráter je přístupný ze dvou směrů, východní cesta vede od přístavního města Banyuwangi. Část trasy lze absolvovat veřejnou dopravou, na její konečné zastávce již čekají mladíci s motocykly, kteří jsou připraveni zájemce kdykoliv k úpatí Ijenu dopravit. Zbývající alternativy představuje patnáctikilometrový pochody, nebo nákladní automobil, který dvakrát denně sváží vytěženou síru. Silnice vede jen řídce osídlenou krajinou, její rozbitý povrch a prudká stoupání představují pro dýchavičné motory důkladnou zátěžovou zkoušku. Než dorazíte k úpatí Ijenu, citelně se ochladí. Odtud schází ke kráteru asi tři kilometry. První polovinu tvoří příkré stoupání, které se promění v serpentiny pohodlně se vinoucí okolo vašeho cíle až k samotnému okraji kráteru. Většina z návštěvníků si přivstane, aby sem dorazili dříve než mraky zatáhnou oponu nad ztichlou jezerní hladinou a líně se vlečícími kouřovými signály. Z idylické vyhlídky vede půlhodinový sestup na dno kráteru. Tady se otevírá brána do pekla. Muži se šátky pevně stisknutými v ústech se s ocelovými tyčemi vrhají do štiplavého dýmu, který zahaluje trubky vycházející z největších děr, památku na Holanďany, kteří možnosti těžby síry z kráteru objevili. Těmito trubkami procházejí horké plyny, které ve styku s chladnějším vzduchem kondenzují do tekuté síry. Přestože sběrači dennodenně odtud vynášejí tuny toho přírodního materiálu,Andy a jeho přátelé se o osud své profese nemusí obávat, zásoby síry se velice rychle obnovují a jsou prakticky nevyčerpatelné. Skutečným ohrožením mužů z Ijenu by mohlo být, kdyby jejich zaměstnavatel začal používat koně, kteří by síru snášeli. Koně sem však mají vstup zakázán a Andy doufá, že tomu bude tak i nadále. "Co bychom pak my všichni dělali? Ve městě se dá práce sehnat jen těžko a na vesnici si vyděláte sotva na přežití," říká Andy. V podmínkách východní Jávy pro ně tak Ijen představuje ještě relativně přijatelnou volbu. Za jeden kilogram nákladu nosiči dostanou v přepočtu jednu korunu. Přesto výpary, které z Ijenu stoupají, zatěžují plíce a nejsou bez rizika. O něm svědčí i událost z před několika lety, kdy v Ijenu několik sběračů zahynulo. Ačkoliv se jejich následovníci nemohou přesně shodnout, kdy k tragédii došlo a kolik lidí postihla, nejeví se nápis na okraji kráteru vyzývající k ostražitosti jako nadbytečná rozmařilost. Viditelněji se práce podepisuje na jejich ramenech, rozedřená kůže je dostatečně výmluvná.

Svoji mzdu dostávají muži z Ijenu každodenně, ve chvíli, kdy svůj náklad dopraví až do místa, kam zajíždí nákladní automobil. Bouda, která zde stojí si vystačí s nejjednodušším vybavením. Od jediného stolku má zástupce společnosti, která svěrače zaměstnává, na dosah jednoduchou váhu , na které se koše se sírou střídají. Nejmenší číslo, které se objevuje v jeho knize, je sedmdesát, ale nejsilnější muži jsou schopni na svých zádech z Ijenu i více než metrický cent.Sběrači síry mají svoji základnu asi v polovině Ijenu. Ušetří si tak úvodní příkré stoupání a ke kráteru mohou vyrazit již kolem páté hodiny ráno. Před polednem mají naloženo a vyrážejí dolů ke sběrnému místu, pokud se nestihnou se svým nákladem otočit podruhé, mohou ho složit před chatou, kde všichni spí, a snést ho k silnici druhý den. Bát se, že by jim někdo výsledek jejich dřiny ukradl, se nemusí, tady se žije pospolu. Za podvečerního chladu se všichni choulí u ohně a dělí se o jednoduchou večeři skládající se většinou z rýže a několika rybek z trhu. Neodepřou si cigaretu a dobírají si jednoho z party, který je jmenovcem bývalého indonéského ministra. "Jenomže on bydlí v paláci a já mám jen domek z bambusu," nedá se terč dnešních vtípků. Když začnou mluvit o svých rodinách, neopomenou vyjmenovat, jakou školu navštěvují jejich děti. Vzdělání to je hodnota, která se tady cení. "Jedno vím jistě," říká přesvědčivě Andy, "moje děti, už takhle dřít nikdy nebudou."

Facebook: